Do země, kde dnes je už zítra

Tue, 03 Feb 09 20:34:36 +0700

Svou cestu do země, kde se už dnes mají jako zítra, jsem započal v sobotu 31. ledna po obědě, kdy mě naši odváželi k bráchovi do Šaliningradu. Do postele jsem se zachumlal okolo šesté večer a spalo se mi naprosto úžasně, usnul jsem již kolem půlnoci. Obrovskou radost - nehledejte význam, že mě vzbudila - mi způsobila SMSka ve tři ráno od Peti dotazivší se na telefon člověka, jenž mě má přijít vyzvednout. Vstával jsem o půl páté.

Autobus do Vídně jsem s rezervou stihl, usadil se u okna na sedadle číslo 44 a celou cestu se pokoušel usnout. Na letiště jsme dorazili o půl hodiny dříve, při čekání na zavadla slečna za mnou prohlásila, že je kosa jak na Sibiři. V duchu jsem se pousmál, byly mínus dva stupně.

S Karlom jsme byli domluvení, že se setkáme v hale mezi terminálem jedna a dva s tím, že se prozvoníme, až budeme na místě. Telefon měl fungovat, ale nefungoval, 'kuju Vodafone. Usadil jsem se chytře u příletů, nicméně už po čtvrt hodině mi došlo, že je něco špatně, a přesunul se na (snad) správné místo. Čekal jsem hodinu a v duchu začal uvažovat, co budu dělat. Ze zadumání mě vytrhlo polohlasem pronesené привет. Odpověděl jsem ufff.


Karol

Hodinu čekání jsme vyplnili balením Karlova batohu do potravinové fólie a jedením zbývajících tří rohlíků. Na tabuli se objevilo, že u přepážky 119 začalo odbavování do Moskvy. Přesunuli jsme se do druhé budovy, nápisy airberlin všude v hale nás uklidnili. Po třech pokusech o rozmluvu s nefunkčními automaty jsme si řekli, že FELáci si s technikou přece umí poradit za každé situace, a takticky se přesunuli k slečnám od airberlin. Na mé does not work nás odkázaly přímo k odbavení, to je tak, když se letí poprvé v životě. Málem jsem jim poděkoval спасибо, ale včas jsem se zarazil.

Na doporučení slečen jsme šli k již zmíněné přepážce 119, šťastni, že všude kolem jsou fronty a tady jsme první. Po minutce čekání, až někdo přijde, jsem se šel podívat na nedalekou informační tabuli, jestli jsme si to číslo 119 nepopletli. Odbavení našeho letu probíhalo všude kolem.

Na váze svítilo číslo 18,7 a o mém příručním zavadle naštěstí nepadlo ani slovo, dostal jsem lístek k oknu a po ty hade gentlemansky přenechal své místo Karlovi. Později jsem toho maličko litoval a ještě později, při přistávání, už ne.


Černý kufr je můj, igelitový vpravo Karlův

Maličko jsme znervózněli, když nám před startem začalo hořet křídlo, vzlétli jsme o hodinu později, pravděpodobně proto, že trochu pršelo. V duchu jsem byl maličko nervózní, ale to se po startu změnilo spíš v zklamání - létání jsem si představoval trochu více akčnější, Aleš je holt skvělý vypravěč. Nad mraky nepršelo.


A želva přece kráčí!

Krasatá

V letadle jsem se konečně prospal, sice půlhodinka, ale lepší než drátem do oka. Byl jsem opravdu rád, když skončila poslední čtvrt hodina letu, vše dopadlo (rozuměj: skončilo) хорошо, konečně jsme se přizemlili v городе Москва, над котором красная звезда горет (viz Чук а Гек, hned na začátku).

Vystoupili jsme z letadla a Rusko nás přivítalo... a mohu říci, že hned v úvodu předčilo všechna má očekávání. Přeslabikovali jsme nápis, a jelikož jsme spadali do množiny osob, pro kterou byl určen, vydali jsme se po schodech do patra. Během sekundočky jsme poznali svou chybu a vrátili se. Pozdě. Toto slovo plně vyjadřuje naše tehdejší pocity.

Skončili jsme uprostřed нас много davu z odhadem pěti letadel a čekali. Odvážil jsem se vytáhnout foťák a doufal, že nikdo nebude proti, naštěstí nikdo nebyl. Čekání jsme si krátili různě. Když jsme se už po hodině a půl dostali odhadem deset metrů od třech úředníků, ten který vyřizoval naši frontu vstal a odešel. V pravo od nás se ozvalo hlasité спасибо.

Vzápětí soudrh náčelník, situovaný vlevo od nás, začal dělat z nějakého důvodu vlny, protože нас много dav nestál za čárou. Karol prohlásil Soudruhu náčelníku nedělejte vlny nebo na Vás pošleme soudruha Večerníčka. Já jsem prohlásil Já bych na něj poslal soudruha Barbuchu, bar, bar, bar, bar, popř. soudružku Polednici, hnáty křivé pod plachetkou osoba. Chvíli jsme se smáli, oba jsme cítili, že tyto dvě věty byly za tu hodinu a půl jednoznačně nejlepší. Bylo by vtipný, kdyby jsme tu nebyli z Česka jenom my. Paní před námi (nalevo od slečny v růžovém) se s úsměvem otočila a s ruským přízvukem se nás zeptala, kam máme namířeno.

Šťastně jsme prošli pasovou kontrolou a vydali se pro zavadla. Let HG... ask agent. Ask agenta jsme bohužel nenašli, nicméně naše zavazadla ležela pohozená u výdejny No. 3, na zemi, smutná, že se na ně zapomnělo a nikdo je nechce. Vzali jsme si je a odešli s nimi. Štěstí, že to neudělal už někdo před námi. Nikdo se nás na nic neptal, nikdo nic nekontroloval. Большое УФФФФФФ!

Oba jsme byli opravdu rádi, že jsme nejeli sami a že jsme si zvolili lety s pětihodinovou mezerou mezi sebou. Já byl navíc rád, že jsem zaplatil za letenku o tisíc korun českých více a dobrovolně se tak ochudil o všechna dobrodružství na cestě mezi letišti po Moskvě, o které se oficiálně uvádí trvání dvě hodiny. Nejspíše bych počkal na nejbližší let do Prahy. Vystačil jsem si tedy s obyčejným až nudným přestupem v Domodědovu, nicméně zážitků plno.


Fronta na banány - homogení do všech směrů

Prošli jsme letištěm, odbavování na můj let do Krasnojarsku už začalo, Karol měl ještě půl hodiny. Vše jsme s úspěchem vyřídili, koupili litru džusu s cenovkou 80 rublů (za 125 rublů), šli se vyfotit před letiště a během tří minut zmrzli. Dvě hodiny do odletu.


LADA KALINA, MAJA MAŠINA

Novaja Škoda Octavia - Evoljúcija lučšego

Hi, can we ask you..., oslovili nás dva týpci s báglama. Brzy vyšlo najevo, že jeden je z Polska a druhý z Německa, ten nicméně neustále prohlašuje, že si připadá jako Španěl - se Španěli mám své zkušenosti ze Strahova. Polák je geolog, druhý už-nevim-co a oba jedou studovat do Ruska. Německý Španěl dokonce do Tomsku, ale letí jiným letadlem než Karol. Když jsme jim řekli, že my jsme v Rusku také kvůli studiu, Polák zajásá a němec platí rubl. Viděli nás ve frontě na banány a vsadili se, že jsme evropští erasmáci, co jedou studovat do Ruska jako oni.


Boarding time till 21:50 začal ve 22:03, malá nervozita

Čekali jsme s Karlom spolu, letěl jsem první, on asi za dvacet minut po mě. Po první skušenosti s džusem jsme koupili půl litru Bon Aquy za 53 rublů, tentokrát za 53 rublů. Žízeň byla silnější. Přesto nastupuji do letadla více méně žíznivý a trochu hladový. Tatranka z domu pro případ nouze moc nepomohla, naštěstí mě čekala v letadle večeře.

Nevím, jestli to bylo nevyspáním, únavou, nočním letem, nebo čím vším, ale druhý let byl vyloženě ужасный. Křesla v našem zeleném Boingu byla designovaná nejspíš pro Rákosníčky, opěrka pro hlavu začínala pět centimetrů pod úrovní ramen, extrémně nepohodlné. Spal jsem asi hodinu a půl.


Do Krasnojarsku s Rákosníčkem

Někdy kolem třetí ráno jsem při pohledu na hodinky zalapal po dechu a otevřel pusu překvapením. Nejenom v Sovětském svazu, ale i v dnešním Rusku platí, že ačkoli stále žijete včerejškem, Rusové mají dávno dnes! Tento jev je periodický (T = 24 hodin) a čím více na východ se nacházíte, tím déle si můžete užívat všech výdobytků!

Přívítání na letišti bylo bouřlivé, český флаг vál ve větru a vzduchem se nesla nadšená привет. Спасибо, ребята! Pečlivě připravenou větu Ahoj, co je k večeři? jsem nakonec nepoužil, pouze jsem upřel vážný pohled na Ivana a s nadšením pronesl LADA KALINA, MAJA MAŠINA!


Peťa, Serjoža a Ivan
Thu, 05 Feb 09 10:17:18 +0100

Michal

Karlovy zážitky
http://blog.fossilgroup.net/2009/02/04/den-nulty-a-prvy/

Sat, 07 Feb 09 07:02:11 +0100

kb

Mas tam zlu fotku lietadla, my sme neleteli s Austrian ;-)

Ale inac som sa dost pobavil, he he ;-)

Sat, 07 Feb 09 07:34:28 +0100

Michal

No jo, ja uplne zabyl na tu berlinair mouchu na cumaku :-) Vcera jsem po tydnu poprvy mluvil cesky vic nez jednu vetu (s Peťou), docela husty, spousta ruskych slov a koncovek :-)